Mámou v 19 letech část. 1 | od pozitivního testu k porodu

Témata o mateřství v kterémkoliv věku jsou dnes otevřená a hodně se o nich diskutuje. Názory na to, kdy se stát matkou se liší a lišit budou, jako tomu je se vším. Je to jako bílá a černá, jsou to naprosto odlišné barvy, ale každá z nich má něco do sebe – někdo má raději bílou, někdo zase černou… Někdo si v devatenácti letech být matkou neumí představit, někdo zase ano. Je to především o lidech, situaci, zázemí a o tom, jak člověk vyrůstal, k čemu byl veden apod.

„Rozhodnutí, zda mít dítě
je velice závažné, znamená
to dovolit vlastnímu srdci vyskočit
a chodit okolo.“

Pozitivní test, co teď?

Někdy se tak zadívám na Alenku a říkám si: „Jak jsem to sakra všechno mohla tak s přehledem zvládnout?“ Nikdo vám totiž neřekne, jak to máte dělat. Ani ty návody které jsou všude kolem, vám neřeknou, jak na to. Ono to totiž přijde a jak to přijde, všechny návody jsou zbytečné aneb: „Ahoj instinkte, tak jak to mám dělat?“ …
Když jsem se poprvé dozvěděla, že jsem těhotná, byla jsem z toho trochu rozčarovaná a absolutně netušila, co se bude dít. Pamatuji si ten moment naprosto přesně, když mi nebylo už nějaký ten den dobře a já se proto rozhodla pro těhotenský test. Upřímně, byla jsem na holčičím „intru“ a ty těhotenské testy se tam dělaly běžně. Úplně vidím svoji kamarádku Míšu, která tenkrát sotva vystoupila z tramvaje, už se vrhla do keře, kde si nedočkavě stahovala „gaťky,“ aby se mohla vyčůrat na kus plastu. Ale na rozdíl od Míši, ten můj test byl pozitivní.
Moje první reakce byla nějaká, necítila jsem nic. Ještě abych něco cítila, když jsem o tom všem jak to chodí nic nevěděla. Brala jsem to sportovně a šla do toho z grácií, jak to dělám běžně. Reakce okolí byly všelijaké, někdo se s tím smířit dokázal, někdo ne. Lidé jsou totiž tak moc starostliví, rádi se starají o druhé víc než o sebe, zvláštní že… Taky mi to přijde jak v pohádce, kéž by to tak bylo (v dobrém smyslu).

Moje první reakce byla nějaká,
necítila jsem nic. Ještě abych něco cítila,
když jsem o tom všem jak to chodí
nic nevěděla.

Zákeřná škola!

Ve škole to bylo celkem zvládnutelné, byla jsem ve třídě plné holek, které byly po celou dobu školy fajn a ráda na některé momenty vzpomínám dodnes. Problém byl u učitelů, bohužel ti, kteří by měli mít rozum a netýrat mladou holku, která tenkrát nevěděla „vo co gou“. Možná je sžíralo moje odhodlání/sebevědomí, můj postoj k dané situaci – ona se tato situace totiž často řeší potratem, aby si dotyčná nezničila život a nekomplikovala život ostatním („ach jo“). Zásadní problém nastal tehdy, kdy jsem už nevěděla jak s některými učiteli komunikovat, vyjít s nimi a proto jsem chtěla navštívit školního psychologa. To by ale bohužel ten školní psycholog nesměl být ten největší trýznitel ze všech. Jak je možné, že někdo tak psychicky narušený, sám se sebou nevyrovnaný, může dělat rádce ostatním a ještě k tomu dětem/dospívajícím, kteří mají hlavu v tomto nevybouřeném věku popletenější, než kde jaký pacient v Bohunicích, který na to má papír?
Když jsem více pátrala, všimla jsem si podobného scénáře u více dívek v mém věku, které v posledním ročníku střední školy/gymnázia otěhotněly a učitelé jim dělali peklo na zemi. Jde o to, že vám nikdo nic neulehčí, ok – to beru. Ale dělat naschvály a všechno proto, aby jste neudělali maturitu, házet vám klacky pod nohy…a proč? protože v devatenácti čekáte dítě. Pro mě je to nepochopitelné, takové chování netoleruji a od takovýchto lidí se distancuji, pro mě to nejsou lidi, ale „hlupáci, kteří mají co dělat se svým životem právě proto, že jsou nespokojeni sami se sebou“.

Hloupí lidé se najdou všude

Ve čtvrťáku se mi rozsvítilo, netušila jsem co všechno můžou dospělí způsobit svým chováním, nebyly to jen učitelé, byly to sousedi, známí mích rodičů i lidé, kteří vás znali od malička. Tohle bylo to, co jsem nesla špatně. Pohrdající pohledy, šeptání, pomluvy a posměšky, chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila že nikomu nic vysvětlovat nemusím, svůj život si řídím sama a svého štěstí jsem strůjcem já, nikoliv sousedka. Když jsem se od tohoto pocitu odpoutala, najednou mi bylo krásně a jako bych si tu pozornost už užívala. Bavilo mě, že o mě lidé mluví a čím jsem byla silnější, tím je to potom přestalo bavit – poznali totiž, že mi je to jedno a myslím si svoje.

Maturita byla o fous

Maturita a to ostatní kolem bylo relativně v pohodě, když se učitelé rozhodovali nad známkou vždycky dali tu horší. Holt maturitní vysvědčení na nástěnce vystavené nemám, ale mám tam diplom z vysoké školy a to se počítá, aneb všechno je o lidech. Na základce můžete být totální „blbci“, protože vás tak vidí, ale na střední můžete být zase „hvězdy“, protože vás tak vidí někdo jiný. Je to zvláštní že…? Já jsem chodila na základku, kde mě znali už od mala i rodiče znali a třeba tátu moc rádi neměli, takže automaticky neměli rádi i mě, protože jsem měla jeho přímení. Bohužel jako dítě tohle moc nechápete a hledáte chybu v sobě, proč já?!.. „no protože jsi celá táta.“

„Porod byl ten nejbolestivější zážitek,
něco tak bolestivého už určitě není –
tedy až na celosvětově vybombardovanou
Sephoru.“

Porodní muka

Každopádně zpátky k porodům a miminkům a všemu těhotenskému. Abych nepůsobila moc bezcitně, já se na miminko (Ali) těšila moc, jen jsem vůbec nevěděla co se bude dít dál, jak to všechno dopadne, jak se to bude vyvíjet s mým vztahem, který hned po porodu skončil. Někdo by řekl, „ty jo další rána“, ale pro mě to bylo vysvobození – víc bych se tím nezaobírala.
Teď pozor, kdo se jednou chystá mít dítě, další dítě a vůbec se chystá rodit – „přestaňte číst“, tohle vás nepotěší. Porod byl ten nejbolestivější zážitek, něco tak bolestivého už určitě není – tedy až na celosvětově vybombardovanou Sephoru. Rodila jsem celkem 16 hodin, byla jsem ve vaně, na míči, ve sprše, na nějakém speciální posteli – no prostě všude možně a nic. Alenka ze mě měla asi srandu a bavilo ji mučit maminku, celá máma. Po 16 hodinách už jsem odmítala spolupracovat, protože stahy které jsem měla byly každých 30 sekund a já už chtěla jediné a to umřít. Začala jsem křičet cituji: „Klidně si to dítě vezměte, ale už mě nechte být„. Následně na to přišel hlavní primář a přikázal sestřičkám o okamžitý císař, protože už jsem nebyla ani bílá, ale fialová a skoro bez života.
Na sále si jen pamatuji, jak se ke mě naklonila sympatická sestřička a zeptala se jak se bude miminko jmenovat a já „Alenka“, na tož mi odpověděla „já jsem taky Alenka“ – pak už jen tma a tma a úleva.

Druhý den po porodu

Když jsem se po tom všem poprvé probudila byl to zvláštní pocit, tak zvláštní, že na něj nikdy nezapomenu. Jako první jsem si sáhla na bříško, které bylo už pryč. Představte si, že nosíte celých devět měsíců velké břicho, už jste se s ním naučila i žít a najednou je pryč. Byla jsem napojená na spousty přístrojů, protože můj císař nebyl úplně hladký. Alenku jsem poprvé uviděla druhý den, kdy mi ji přišli zkusit přiložit k prsu, byla tak maličká. Když už jsem byla relativně v pořádku, dali mi Alenku už napořád. Byla to láska na první pohled, nemohla jsem se na ni vynadívat. Měla jsem spát a nasbírat síly, ale nemohla jsem. Najednou jsem měla před sebou něco, co mi od té chvíle nadobro změnilo život a já jsem musela udělat vše, aby to malé roztomilé stvoření bylo šťastné.

Může se vám líbit

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *